Počasí nepřálo, už to vypadalo na chmurný den a běhat v dešti :-/ sucks. Ale odpoledne vysvitlo slunce, sice se ochladilo, ale hurá boty, kalhoty, bundu...a do lesa :-). Akorát už od začátku to nebylo ono, nohy těžké, pak hlava těžká. A byl to boj. První 4 km pohodička, pak rychlostní zkouška do kopce která už nešla, další 4 km celkem cajk, závěrečný kopeček peklo, následně vytuhlé nohy, slabost a dlouhé, dlouhé koketování s myšlenkou tak to dojdu...už fakt nemůžu, dojdu to, vždyť se nic nestane, než se zrušit, kam se chci hnát...vždyť to nemůžu vzdát...ale nešlo to...fakt nešlo...klapky na očích, jenom to klapání bot, sýpání, tma... Omluvila jsem se skupině a příště určitě v lepší formě ;)! Chvíli jsem šla, koukala jim na záda, blbej pocit, tak alespoň pomalu běžet...počkali na mě. Krásný i zavazující pocit a vědomí, že cíl už nemůže být daleko. Zvláštní, jak se člověk dokáže kousnout z různých motivů. Jak se říká že když už nemůže, tak ještě 3x může. Něco na tom bude. Zvládla jsem to, vyčerpaná, šťastná a vděčná. S parťáky se to lépe táhne a to nejen při běhu!
Žádné komentáře:
Okomentovat