Trávím spoustu času ve virtuálním světě. Mé okolí by řeklo až moc. Vím co mi dává i uvědomuji si za jakou cenu. Ale jednou za čas se stanou události, objeví se lidé, kteří mi připomenou jak moc si bere. Jaký je skutečný...krásný, tvrdý, se všemi svými barvami, lesklými sklíčky, okovy, kameny i květinami... těžký a přesto krásný skutečný život. Jaké mám štěstí i co všechno mi utíká mezi prsty, když hledám různé výmluvy na to proč už zase někde brouzdám... místo toho abych... Život ze kterého nemůžu utéct, který jen tak nevypnu Alt+F4, který mnohdy nemůžu ovlivnit, jen s pokorou přijmout, poděkovat či hledat smysl... život plný výzev i smíření... který na mě nepočká, na který se nechci dívat jen skrz zrcadlo...
A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil
Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal
Jan Skácel
Jj, tak tyto pocity zažívám každý den. Proč raději nedělám něco smysluplnějšího, místo neustálého vysedávání u počítače a lovení informací.
OdpovědětVymazatAle copak se člověk od toho může jen tak odtrhnout? Přerušit krásně rozběhnutý rozhovor se svým virtuálním přítelem? Přestat diskutovat na twitteru? Přestat sdílet svoje pocity?
Ano, může! A měl by. Jinak zblbne, jako my! :)