pondělí 29. června 2015

Fofr cup 2015 aneb cesta tam a zase zpatky :)

Stojím na zastávce autobusu v Holešovicích a přemýšlím, kolik lidi z te fronty se vejde dovnitr. O par desítek minut zjistuji, ze jsem první na stání/sezení na zemi, jako za studentských let. Sobotni rano, poprchava a ja vyrazim na svůj druhy bike závod a ohromne se tesim.

Po cestě nabirame sekeru, což mne malicko znervoznuje vzhledem k ne zrovna velké časové rezervě vzhledem k (čeština pro Mitchutku + tukam v metru na telefonu a T9 zhmotnuje text do různých významu; ale vy to dáte...no zpátky k): registraci, převlečení, seznámení s pujcenym kolem, rozjeti nejen sebe, ale hlavně kamarádů, co budou opravdu závodit. 


Stihame vše tak tak, já se vsak nestiham zařadit na konec, ale dojizdim do první lajny - jakozecoze...heh, klidim se co nejvíc stranou, o chvíli později start a mě padá řetěz...coto, jakto, honem...a to je začátek :D. Obratem uzaviram startovní pole, nasedam a jdeme na to.

Proklickovavam se do kopecka, stále predjizdim, hledám si cestičky a místo. Kopec je dost táhlý, hlavně to neprepalit, no, to je jiná liga, hotová dvojita Apolinarska ("modří vědí")...a už svistime dolu...dojizdi mne nějaká juniorka (heh, já zavodim v kategorii juniorky, nádhera...) a necham si zavřít cestu tak, ze me spodní ostrá prava malém pošle do plotu (no jistě, ze na sebe budu dávat pozor). Okej, takhle ne. Jedeme dal a další kopec, funim, funim, ale jde to skvěle, nechavam za sebou dalsi zavodniky. Do kopce opět predjizdim nejen juniorku, ale spoustu dalších.
Zbytek závodu už jsou jen zablesky, kdy se soustředim na řazení (OMG, zase jinak než chci), sjezdy (nedaří se mi najít stopu, aby kolo nemělo tendence vyhazovat mne ze sedla), brzdy (když už je potrebuji, skripaji zubama tak, ze se modlim nejen já, ale i okolní závodníci), a pak i trochu zavodim ("v psaném projevu ma sklony k dramaticnosti"). Predjizdim další juniorku, ma s sebou doprovodný tým...ale na rovinách a sjezdech mne dojíždějí. O svůj náskok definitivně přicházím pod kopcem, kde stojíme s několika dalšími a hledáme kudy...holky proletí dál a my se znovu rozjizdime. Jen co je docvaknu, v kopci jedu dopředu (proč - protože mi to jede...ehm, nerikal Herby v kopci se za někoho zavěs a odpočívej...?) a z kopce mne předjíždí (jak to jak to jak to...zkušenosti k nezaplacení...). Tak se chvíli tahame, az si za nimi zacnu klidně viset, v kopci si zkousim povídat, ale bez odezvy...okej. Hold se uvidí...bohužel o par km jedna slečna nejspíš zavadi o jiného závodníka a haze tygra. Stojíme, ptáme se jestli vše OK, jestli něco nepotřebuje. Říká ze OK, nekteri s ni zůstávají, takže...nevím co říká bike etika, ale jedu a ještě dlouho přemýšlím o tom co je správně...jede se mnou i druha slečna a ještě dva, tri další závodníci, tak snad OK. Taháme se o každou zatáčku, až vjizdime do lesa na kořeny, tam jdu dopředu a soupeřku už nevidím...

Projíždím bahnem, terénem, taktika nebrzdit, ale projet je mnohdy to nejlepší. Pod jedním kopeckem se mi sukně chytá za sedlo a malém hodím tygra. Haha. Ztratim vsak rychlost, a tak kopeček vybiham po svých. Slysim hlasy z cile, sviham si to cestickami, az ke skále, kde je sráz jakoze wtf tohle sjet, jakože lezim za kolem, které se podemnou řítí někam (nebo tak nějak to bylo...dramaticnost, vime...), já už jsem dole (...ještě, ještě, ještě, chci to znova...). Vyjizdim na silnici, už vidím cíl, radostně spurtuji (neříká se sprintuji), radostně mavam, ad1) zastavit Garminka, safra, proč je tady tak malo místa, safra ad2) brzdit, brzdit...heh o fous rychleji chytim přední brzdu a poprvé v životě citim energii, která me zvedá z pedálu a odnáší někam... Nemůžu se přestat smát. Přímé přistání do náručí (dobře já) a všichni se královský baví, včetně mě. Kolo má prý naštěstí jen odrenou sedlovku (omlouvam se, nejen za to ma u mne Lida, která mi pucila to nejkrásnější kolo na světě - "takovéto poprvé na celoodpruzenem "spešlovi" něco dobrého), ale Garminky maji pavouka na displeji. Ach... Takže pivo, jdu se umýt, opláchnout bahno, chvíli vydechnout. Mám fakt radost a pokorně děkuji za krásný závod.

Herby neskutecne vyhral, Lida s Janickou bednicky, mám za ne hroznou radost, uzasny, úžasný, úžasný :))). A me 5 misto taky not bad. Jdeme se najíst a zvyk z běžeckých závodu velí říct u vydeje hodně, aby mu jen neplivli do talire. Dostávám porci, pod kterou se mi podlomi kolena (tady bike závody vedou nad bezeckymi), a tak se zkrousenym pohledem somruji porci menší...heh, to už se mi dlouho nestalo. Miluji když mne v rámci startovneho dobře nakrmi :))).

Chvíli si povidame, ale čas neúprosně přesýpá svá zrnka. It's time. Balim "fidlatka", děkuji úžasným lidem za mile shledání, úžasnou péči a vzhůru na cestu. Sluneční stíny kraji krajinu, stíny se prodlužují a za oknem se mihaji stromy, louky a vsechny dnesni neskutecne události. Den se chýlí ke konci a některé jeho střípky nikdy nezapomenu.

Každý den v životě člověka je jako velká zahrada. A je jen na nás, jak se na ni budeme divat a jakými rostlinami ji dokážeme naplnit. Děkuji všem květinám, které nejen pro dnešní den rozzarily zahradu mou.

A zítra zpět ke keckam a makame!

Žádné komentáře:

Okomentovat