Marathon no.2 - 27. SPAR Budapest International Marathon

Long story, you know :-)...

Úvod:
V prosinci jsem musela na operaci s kolenem a z 3 týdnů out to byly 3 fakt těžký měsíce a koleno pořád protestovalo. Bála jsem se, že už nikdy nebudu běhat (kdo nezažil, asi nepochopí). Postupně se uzdravovalo, ale šlo to pomaličku, hodně pomalu a několikrát jsem se vrátila úplně na začátek... (V., ono se to zlomí, věřím, hlavně bojuj a nevzdávej se - já s tím našim maratonem počítám). Pak na jaře se vše umoudřilo a já rozkvetla nejen běžecky, s létem se vše začalo kazit - o to víc jsem běhala a s podzimem vše umřelo - o to víc běhám... ale to je jiný příběh...

Letošní běžecké cíle na něž jsem nijak specificky netrénovala: 10 km pod 50 min. (splněno překvapivě v září na Nike - 0:49:03.1, ale s úrazem - na cílové rovince do mě vrazilo nějaké @#@$%^ a zablokovala se mi žebra), 1/2m pod 2 hod. (splněno překvapivě na Brdském terénním - 1:51:03) a podzimní maraton.

Do poslední chvíle jsem čekala na přátele, kam společně na maraton pojedeme, ale vše se zvrtlo. V podstatě na mě "zbyla" Stromovka (já ty okruhy na stereotypní trati nechtěla běžet, ale nějak jsem se s tím smiřovala).

...

O prodlouženém víkendu jsme si s partičkou zaběhli testovacích 30 na Stromovku - skvělý výlet a běželo se luxusně!!! V sobotu pauza, v neděli fandit na Běchovice a 2 odpolední zápasy. Mezi zápasy v šatně: "Lenko, jedeš příští týden na maraton do Budapešti?" - "Chtěla jsem jet, ale nějak to nevyšlo" - "Máme volné místo v autě a ubytování u přátel..." - "......tak jo......".

V pondělí jsem dlouho v práci a začíná mě bolet hlava. Tak zázvor, med, Paralen. Úterý to samý, ale večerní Houbaře si ujít nenechám - 7 km, ale jako by to bylo 20... Viróza či co to je se táhne celý týden. Ve čtvrtek si říkám alespoň na kousek se jít proběhnout, naštěstí lije jak z konve a fouká vítr. Jdu domů, Paralen, teplé pyžámko, mé dvě 220 cm dlouhé peřinky a HIMYM :-). Pátek mám odpoledne volno - manžel odjel běhat na Vysočinu - tak se pomalu balím, odpočívám a zjišťuji kam jsem se to vlastně přihlásila (nepleťte si se studiem tratě - na ni mrknu tradičně až před startem). Jdu nakoupit trochu jídla, šlehačku na bábovku co chci upéct... Večer zjišťuji, že nemám vajíčka, tak peču alespoň piňole. Jsem unavená, jdu brzy spát.

Sobota
Vyrážíme v počtu 5 ks z níž jsou 3 běžci. D1 je zlo (vždy jsem si myslela, že jen do Brna, teď už vím, že až na hranice), přesto pospávám. Bratislava... a zase spím - Budapešť - příjezd cca 14 hod. Na první projetí krásné město - čiší z něj historie i moderna (mj. Burger King na každém rohu mě rozesmívá, Decathlon - myslím na Kačenku, za měsíc přijde její maraton...). Svítí slunce, procházíme parkem a míříme do "expa". Lidé tady vydávají roztomilé zvuky, kterými se dorozumívají, ale není jim rozumět lautr nic :-). Přesto získáváme své startovní batůžky s čísly, čipy, tričky a dalšími drobnostmi. Pasta párty nás nechává chladnými, vyrážíme na chvíli do města. Končíme u příjemné restaurace - sněz co můžeš - v přepočtu za 150 Kč. Sedíme venku, je krásně, nemám hlad (a hlavně zítra je maraton, nejez nic co nemáš ozkoušené...), ale nemůžu neochutnat všechny ty báječně vyhlížející věci. A vrcholem jsou dortíčky... ach, ani vám nemůžu říct, kolik jich skončilo v mém bříšku...miluju dortíčky... a koulíme se zpět do auta. Snažím se sehnat pohledy, ale nikde nemají, pošty jsou zavřené :-/ - tak zítra.

Jedeme se někam ubytovat - kam že to jedeme... heh 80 km až na Slovensko :-). Opět pospávám, přivítá nás úžasně milá rodina a další jídlo - aj svér já už do sebe nic nedostanu. Povídají si maďarsky, s námi slovensky a koukají v TV na české Chalupáře. Naprosto kouzelné. Jsem unavená, trochu mě bolí hlava, šla bych spát... ale jdeme se ještě na chvíli projít. Jak překrásně svítí hvězdy... pak ještě 2 večeře...nesmím urazit, nesmím urazit, alespoň trochu polévky do bříška. Spím v kouzelném růžovém pokoji, kde je na stole růžový jednorožec s hřívou :-))), nachystám si pár věcí na závod a celkem rychle usínám. Budím se cca ve 3 - zatracený pitný režim před závodem - a pak se mi nedaří usnout. Achjo, paradoxně mi maraton přijde jako nejmenší starost a tíží mě nejmíň. Usínám až ráno, zvoní budík - sux.

Neděle
K snídani máme nachystané čerstvé řízky a spoustu dobrot od včerejška - to je tak roztomilé :-). Heh, vybírám si dva chleby s marmeládou a kafíčko, balíme a frčíme (nyní přichází čas nastudovat trasu a Peťa mi zaplétá vlasy...vidím před sebou toho růžového jednorožce s hřívou....). Nacházíme luxusní parkování nedaleko startu, převléknutí, domlouváme se, kde se potkáme s našimi přáteli u trati a co nám mají předat za občerstvení - neskutečný komfort. Taky chci sehnat pohledy :-))). Je chladněji a odpoledne hrozí déšť. Zlobí mi telefon, domlouvám se s Terkou že se potkáme, ale už se nepodaří. Naše výprava míří na start a přejeme si štěstí. Stojím sama v obrovském koridoru, ráno jsem dostala chuť na Vlastu Redla, tak si zpívám s Vlastou - nikomu kolem nerozumím a čekám až se dav rozběhne, protože jak se řekne maďarsky start nemám tušení :-))).

Jsem unavená, ale je mi hezky. Víte co, já se těším. Nemám představu, jak se mi poběží, jakou daň si vybrala viróza, jak se budou následující min. 4 hodinky vyvíjet a jak moc to bude bolet...já se těším na výlet krásným městem. A po týdnu, kdy jsem skoro neběhala se těším že zase poběžím :-).

Tak už se masa rozbíhá. Výstřel nebo cokoliv jsem nechytila. Přes celý koridor je natažený míč na provázku a každý si do něj "pinkne". Probíhám startem cca po 7 min. od "výstřelu" či čeho... :-). Hned mi mávají přátelé, zvedám ruku na pozdrav a sestřeluji spoluběžce. Ach, trochu tlačenice... běžím po pravém okraji, koukám na památky, zpívám si. Jde to trochu ztuha, nohy jsou opravdu unavené - nebo takový je alespoň pocit. Přesto koukám na hodinky a běžím rychleji než jsem plánovala... Začátek se klikatí ve městě. Vodiče na 4 hodiny vidím cca na 3 km za obrátkou - ode mě tak půl km, ale vypadá, že běží pekelně rychle. Bláznivý sen byl přiblížit se 4 hod. (první maraton 4:32:38), ale vidím, že dnes to nepůjde. Nevadí, užiju si to :-)! Mužský sbor u trati pěje nějaké maďarské národní songy - funny. Míjím Ištvána, který je oblečený do Rubikovy kostky. Pecka. Horolezec v plné výbavě - běží v pohorkách, v bundě, s helmou, batohem i cepíny v ruce - ty kokso... Superman s nákupním vozíkem od sponzora maratonu... dva zelení emzáci... :-) roztomilé...

Opouštíme město a vbíháme na nábřeží Dunaje. Začíná mi být teplo, shrnuji si rukávky a dál běžím a běžím... trať je plná obrátek, tak koukám, jestli nezahlídnu přátele, koukám na ostatní běžce, potkávám krávu a čarodějnici :-). Díky našemu Houbařskému dresu na mě občas halekají Češi. Jeden mladík si chce povídat, ale já zjišťuji, že si povídat nechci. Chvíli zdvořile komunikuji, a pak se omlouvám, že chci běžet sama. Koukám na mosty, parlament, zubačkovou lanovku, sochy, řeku... neběží se mi nijak lehce, ale taky mě nic nebolí. Dohrál Vlasta, snažím se naťukat novou hudbu, ale jak svítí slunce, tak na displeji nic nevidím - zlaté HTC! Něco si pustím a ejhle - vánoční songy :D. Musím se smát, ale nechávám si je tam, baví mě. Na občerstvovacích stanicích piji vodu, kolem 15 km první kousek banánu a kousek piňole. Na pulčáku si beru gel a vlastní pitíčko od přátel, mávám a běžím dál. Pitíčko ve mě zmizí, ale pak mě píchá v bříšku jako bych jej vypila i s tou slámkou :-) - sux - no až do 30 km, kde to vrcholí zoufalým hledáním Toitoiky, což naštěstí vzápětí samo přechází, neb tam žádná nebyla. První občerstvovací stanice, kde zpomaluji a několik metrů jdu a zkouším, jak jsou na tom nožičky. Bolí kolena, ale uff, jinak pohoda :-)... Zase se vše začíná srovnávat. Tak už jen 12 :-), teď to prý přijde - no nevím, mám pocit, že můj 30 km byl kolem 27 a teď to začíná být zase dobrý :-)... Dávám si gel, zapíjím vodou, beru si trochu coly a druhý kelímek vody vylévám na hlavu - to sluníčko má sílu... Po kilometru najednou ticho. Vybil se mi telefon. Pecička... co teď budu poslouchat, přijdu o záznamy z Endomonda, jak napíšu všem přátelům jak to dopadne... sux - po 3 hodinách... dobře on! Na 31 km mi pípají hodinky, že prý slabá baterie. No to si snad...

Myslím na přátele z Houbařů, VRCu, Dailymile, Facebooku, Blanika a naše předsevzetí - koukej se snažit :-)))! Míjím běžce v protisměru o 2 km dál a těším se, až budu na jejich místě. Dělí nás jen kužel oddělující oba směry a další kužel, kužel, kužel... začínám potkávat odpadající běžce. Protahující křeče, sedící na chodníku. Součástí maratonu je i několik druhů štafet a občas se vyrojí sprinteři u kterých je jasné, že těch 30 km v nohách rozhodně nemají. Ale jsem ráda, že je kolem spousta dalších běžců. Podél celé trati je i slušné množství fanoušků. Sice netuším co volají, ale usmívám se a zdravím je taktéž. Oblíbila si mě finská výprava - poprvé jsem jim zamávala, a pak jsme se potkali ještě 3x a zuřivě mě povzbuzovali. Bylo to roztomilé :-). Vnímám, že běžím pomaleji, ale nevadí mi to. Odpočítávám kilometry... teď je to jako naše tradiční čtvrteční VRC desítka. Braník - Zbraslav - Braník. Úplně se vidím, jak probíhám kolem těch našich domácích golfových hřišť, teď jsem na Nádraží Modřany a mířím ke psímu útulku - občerstvovačka 36 km, beru si vodu, colu, polévám se (damn, můj slaný obličej je dvakrát tak slaný...to byla minerálka, já budu mít po závodě nagelované vlasy jedna radost). Mám kapičky na brýlích a po několikerém polití už na mě není nic moc suchého do čeho brýle utřít. Začínají mě dost bolet záda, tak se protahuji. Ještě otočka, opouštíme nábřeží a míříme zpět do města...do cíle. Teď se otáčím na Zbraslavi pod mostem - hudebníci před Budapešťskou operou vyhrávají na housle a cello - funny. Zabíhám za roh a následuje výběh na nadjezd - tak to je zákeřné, i když krátké stoupání, tak docela prudké a nečekané...spousta běžců jde. Běžím kolem nádraží, trhu... najednou motorka s kameramanem...cca 40 km (Port 69 v Modřanech). Chvíli si v angličtině povídáme...odkud že jsem, kolikátý že běžím maraton a nejlepší otázka...proč jsem si vybrala zrovna Budapešť. Na 40 km se tomu musím smát, během několika vteřin mi proběhne před očima poslední půlrok a odpovídám že nevím. Přeje mi štěstí, já se směju dál a rozbíhám se. Na občerstvovačce se znovu polévám, a tak nějak to samo zrychluje. Už jenom od golfových hřišť na parkoviště do Braníku.
Vypínám se, netuším kudy běžím, jen běžím, míjím běžce a hledám náměstí. Náměstí, vidím náměstí, zrychluji, obíhám náměstí, startovní brána a malá zrada - cíl je cca o 400 m dále. Ale koridor nacpaný lidmi k prasknutí mi nedovoluje zpomalit - kde se ve mě vzalo tolik sil??? - jedna otočka, druhá otočka, cílový koberec, zvedám ruce, probíhám cílem, 4:23 "sere pes", vypínám Garmina, který mi hlásí 0%, zastavuji a dojímám se. Stejně jako po prvním maratonu. Nepopsatelné... chvíli stojím a vychutnávám si první okamžiky....

Jdu si pro medaili, už mě odchytávají přátelé, dostávám tašku s dobrotama, banány, igeliťák proti prochladnutí... Kamarádovi není dobře, tak leží a protahuje křeče, druhý je už hodinu po doběhu. Chvíli nadšeně líčím, jak se mi to líbilo a historky z trati a potom se jdu převléci - od polévání jsem mokrá na kost. Bolí mě kolena, záda trochu povolila, nohy bolí, ale nic tragického. Dávám si luxusní snad 20 min. vřelou sprchu (já vím, že to asi není dobře, ale... ach :-))). Převlékám se a jdu čekat na ostatní. Pojídám banán, nealko pivo, povídáme si, sdělujeme dojmy z trati... Fotím se s řízky a půllitrem... tohle by můj žaludek ale zatím nepozřel - tak jen pro fotografy... Po cca půl hodince se sbíráme a vyrážíme zpět domů. Mám pohledy, ale žádné známky a pošty mají zavřeno... tak  mise splněna jen částečně, přijdou vám z Čech, ale fakt jsme se snažili...

Jedeme domů, za Budapeští začíná šílený slejvák. Protrhává se až těsně před hranicemi. Mraky v několika vrstvách, všemožných odstínech a zapadající slunce. Mohutné větrné elektrárny, zelená tráva... překrásné... :-). Slovensko - Bratislava - střídavě pospávám a kochám se. Čechy... D1... Chodov...doma...a hned napsat všem co mi drželi palce. Já si ten maraton totiž fakt užila, navíc se zlepšením o 16 min. oproti tomu prvnímu.

Pondělí
Nožičky bolí, ale žádná velká trága. Ze všeho nejvíc se těším, až půjdu večer běhat. Dostávám se k tomu až kolem 20 hod. Rozbíhám se, bolí svaly, ale jde to samo. V Braníku ticho a tma. Nikde nikdo (jakože 1 běžec a 1 kolo za celých 5 km). Přehrávám si včerejší maraton i vše co s ním souviselo. Nemůžu zpomalit, běží to samo... dobíhám pětičku v tempu 5:20 a je mi hezky.

Ve výtahu potkávám "domovní mafii", která ví vše a která si vzájemně hlásí: paní včera běžela maraton a následuje otázka na mě: "Jak to?". Další z otázek za poslední dobu, které mě vykolejily a na které nemám odpověď... Snad jak Forrest Gump: "Prostě se mi chtělo..."

Manžel mě vítá teplou večeří a já do noci píšu tenhle zběsilý report... a těším se na úterní Houbaře, na všechny další letošní závody, které si chci užít a přestože si přeji, aby tenhle rok už konečně skončil, našla se v něm spousta krásných a nezpomenutelných zážitků. V životě jsou totiž těžší věci, než uběhnout maraton, tak kdo máte něco podobného v plánu, nebojte se :-)!

Přátelé, ze srdce díky moc všem za vaši podporu, která mi pomáhala a neméně díky všem účastníkům této e-p-i-c-k-é akce :-)!

FOTOGALERIE

2012.10.07. - 27. SPAR Budapest International Marathon: 284. Horká, Lenka CZE - Klub letmých houbařů Krč - Prague - 1/2m: 02:03:59, 04:23:52 realtime: 04:16:39