23.10.2011 KLHK a VRC v Drážďanech aneb můj první marathon

Úvod

Považuji za běžce “amatéra”, tak trochu bez disciplíny - který na tréninkové plány kouká s respektem, ale běhá si stejně více-méně podle sebe... na druhou stranu hltám jakékoliv běžecké informace, zkušenosti, zážitky... Běhám, protože mě to baví. Od 4. 4. 2011 běhám s Klubem letmých houbařů Krč. Někdy během léta se mi podařilo narazit na skvělou běžeckou brigádu. Celkem dost jsem běhala, bavilo mě to, potkala jsem úžasné lidi a vůbec to bylo úžasné běžecké léto, na jehož konci vznikl VRC - Výtoň Running Club. V září a říjnu šla má běžecká příprava lehce do kopru, protože mi začala florbalová extraliga a na běhání už nebylo tolik času.

Proč Drážďany
Na přelomu června a července během tréninku KLHK ve mě začala bujet myšlenka, jestli aktuální formu - naběhané km, nezkusit prodat na “královské trati”. Kamarádka “maratonka” Věrka Vavrejnová  vyhrála účast na Drážďanském maratonu a nechtěla tam jet sama. Je to kousek od Prahy, trať je placka, v říjnu už bude chladněji a dobře se poběží. Zazářily mi očička, i když stále jsem si nedovedla představit, jaké to je běžet 42 km a jestli to vůbec zvládnu. Nicméně po vzoru Barneyho Stinsona ze seriálu How i met your mother jsem si zapamatovala postup: 1. krok - Rozběhni se... 2. krok...žádný druhý krok není!  A když už jsem během tréninků nemohla, vždycky jsem si říkala...tak ještě kousek...na Drážďany!


Příprava

O maratonu jsem četla i mluvila s mnoha lidmi, ptala se na jejich zkušenosti, rady, co dělat týden před maratonem, co si sbalit na sebe, jakou výživu, co dělat v případě křečí, žaludečních nevolností, když už člověk nemůže, co po doběhu, jak probíhá regenerace. Zásadní informace pro mě byly: “Každý maraton má svůj konec, věř mi, mám jich za sebou 25... Nejhorší smrt je z vyděšení. Připrav si vyzkoušené oblečení, hlavně spodní prádlo. Nezkoušej gely a věci které nemáš předem vyzkoušené. Nejdůležitější noc není ta těsně před maratonem, ale ta předcházející. Den předem musíš hodně pít.” říkala mi Věrka. “Maraton je o hlavě. Pokud bude nějaký problém, zkus cokoliv změnit -  délku kroku... Týden před závodem už neběhej.” kolegyně houbařka Karolína. A další rady které se mi osvědčily “Týden předem si přidej k výživě Magnesium proti křečím.  První kolo běž volně, nenech se strhnout davovou euforií, většina běžců poběží kratší trať, a tak budou rychlejší. Připrav se, že nesejdeš schody i když den po maratonu to ještě jde, ale následující den bude zlý.” - přátelé a kamarádi běžci/sportovci z Dailymile.com ( úžasná nejen běžecká komunita), z Facebooku... a musím zmínit i Marka Odstrčilíka, který si o dva dny dříve zaběhl také svůj první (věřím, že ne poslední)  maraton se kterým jsme si napsali... “o nic nejde”.

Výlet do Drážďan

Do Drážďan jsme vyrazili už v pátek, abychom se aklimatizovali, podívali se po městě a vyzvedli kolegům běžcům startovní sety. V Drážďanech svítilo slunce, ubytovali jsme se a vyrazili se podívat do okolí. Hned z kraje mě tohle město naprosto uchvátilo. Prager Strasse se svými fontánami (ve tvaru odkvetlé pampelišky, slunce...), Frauenkirche, terasy, mosty přes Labe, Zwinger, omrkli jsme, kde bude start, kde vyzvednout startovní sety, a vrcholem dne byla návštěva Galerie starých mistrů - 4 hodinové obdivování přenádherné malířské práce (díky za ty měkké pohovky), večeře a důležitá noc se zaslouženým odpočinkem. Pecičkou v tomhle ohledu byla slavnost 200 let hotelu kde jsme byli ubytované a noční ohňostroj přímo pod našim oknem :-). Spalo se ale parádně. 

V sobotu ráno jsme se domluvili na kratší výběh, zkontrolovali počasí pohledem z okna - svítí slunce, a informacemi  na Internetu, oblékli jsme se a hned ve dveřích dostali facičku. Zima jak v ruskym filmu a foukalo. Neběželo se mi úplně dobře, dali jsme cca 5 km a vrátili se do tepla a hlavně na obří pestrou snídani kterou jsme si dopřáli (zítra už to nepůjde). Opět jsme vyrazili do města “na památky”, “na  prohlídku trati” - narazili jsme i na pravý nefalšovaný blešák a hlavně vyzvednout startovní sety. Prošli jsme si běžecké EXPO (spousta firem a spousta pro mě naprosto neznámých značek, spousta zboží, všichni usměvaví). Zaplatili jsme zálohu za čipy, vyzvedli startovní balíčky (v počtu 10 ks), čipy. Oproti jiným závodům byla velká pevnější plastová taška s provázkovými uchy dost chudá. Pro maratonce poukaz na těstoviny, ostatní tratě nic. Sleva na speciální magnetky pro uchycení startovního čísla (1x zakoupeno a spokojenost), malý energetický gel a v podstatě už jen reklamy a info o závodu. Tričko se dalo zakoupit za 20 Eur (z loňských ročníků za 3 Eur). 
Dali jsme si těstoviny, chvíli poslouchali venkovní společné vystoupení bubeníků, s pokorou se vyfotili na stupních vítězů (zítra vítěze neuvidím/e) a vyrazili k domovu. Celý den byla zima a foukalo, ale nádherně svítilo slunce. Nachystali jsme si věci, naládovala jsem mobil hudbou na běh a šli jsme brzy spát. Cítila jsem lehkou nervozitu, ale hlavně...v noci se mi zdálo o tom, že běžím marathon. Nekecám!

Marathon

Vstali jsme za tmy a vyrazili na snídani, která už se skládala více-méně z ovesné kaše, různého zrní, sušeného i čerstvého ovoce a čaje/kávy. Zkontrolovali počasí před hotelem...zase zima, vycházelo slunce, foukalo, ale už ne tolik jako v sobotu. Tak oblíknout a hurá na start - hodinka předem stačí, co bychom v té zimě dělali na startu dříve.
Mé oblečení na marathon: předpotopní boty (ale už k sobě máme vztah), kompresní ponožky za 169 Kč a na ně ještě jedny tenké - pomáhá mi to proti puchýřům, otlačeninám (za celý maraton mám jeden malý puchýřek). Kompresní elasťáky (spíše kvůli zimě), dlouhé tenké elastické kalhoty a elegantnní kraťásky na krásu přes ně (jsem zimomřivá, Věrka nakonec běžela jen v kraťasech, mě bylo v téhle kombinaci dobře). Funkční tílko, tričko s dlouhým rukávem, žluté fluorescenční tričko s krátkým rukávem s logem houbařů na zádech, českou vlaječkou a logem Běžců dobré vůle Výboru dobré vůle Olgy Havlové (mrkněte na možnosti, jak je podpořit - i vaše km můžou mít další smysl ;-), přes to ještě bunda - fakt foukalo a kšiltovka, která mi několikrát málem ulítla. Někdo by se v tom uvařil, já byla naprosto spokojená. Občas jsem si na kousek rozepnula bundu, jindy jsem ji zase zapínala až ke krku.

V kongersáku už byli ostatní běžci, zkoordinovat 10 lidí a společný odchod na start se nám díky frontám na toaletu podařilo tak, že cca 5 nás dorazilo ke startovnímu koridoru až po zaznění startovního výstřelu, když už se ostatní rozbíhali. S některými jsme tak vybíhali na chvostu startovního pole - ale po proběhnutí startem nám píply čipy a následovalo velké ufff. Na předstartovní nervozitu mimo zásadní otázky - stihneme to? - tak nebyl čas. Čtyři z nás běželi 10 km závod (Blanka si z Vokolo Priglu dovezla zápal plic, tak nám bohužel “jen/nepostradatelně” fandila u trati), jeden svůj první půlmaraton, čtyři jsme běželi maraton - z toho dva poprvé (Marcel si dal měsíc před svým prvním maratonem svůj první závodní pulčák, který dal za 1:30). Můj první maratonský cíl zněl: Doběhnout. Kdyby se to podařilo v rozmezí 4 - 4:30, budu neskonale spokojená.

Trasa maratonu měla 2 téměř totožná kola a vinula se více-méně centrem, po nábřeží a kolem Drážďanských památek, parků...Na trase (zejména v prvním kole) byla spousta fanoušků a díky prohlídce města jsem celou dobu věděla, kde jsem. Paráda. Mnoho objektů - včetně cíle - bylo viditelných už zdálky, a tak jsem si vždy říkala, že už je to “za pár”. Celou trať doprovázely výborně zásobené občerstvovací stanice se skvělými dobrovolníky. Některé nabízely jenom vodu, na jiných byla k dispozici voda, čaj, enegy drink, cola, nalámané energy tyčinky, pečivo, banány. Kilometrovníky byly značeny výborně, veškerá organizace závodu byla naprosto perfektní!

Běželo se mi výborně. Ze začátku jsem si povídala s kolegy na 10 km trati - ale o ty jsem přišla už po 5 km - jejich trať se odpojila. Potom už jsem běžela sama. Poslouchala jsem Vlastu Redla a zpívala si. Mávala na bubeníky, kterých bylo kolem trati opravdu spousta. Plácala si s dětmi, které natahovaly ruce a chtěly si plácnout. Děkovala fanouškům za jejich support... Na 10 km jsem mrkla na hodinky (rovná 1 hod.), to by šlo jako pomalejší tempo. Hlavně to nepřepálit. První běžci už to mají za sebou. Tady někde jsem předbíhala vodiče na 4:30. Paráááda! Na 13 km mě začalo píchat v koleni (S tím jsem počítala, jenom mě překvapilo, že už tak brzy. Mám poraněné menisky a pořád se vyhýbám artro.). Většinu občerstvovacích stanic jsem probíhala. Neměla jsem hlad ani žízeň, bylo mi dobře. Až ke konci půlmaratonu jsem do sebe nasoukala kousek banánu (chvíli mě tlačil v žaludku) a začala víc pít, přičemž na 19 km už to bylo na toaletu. Budu se opakovat, ale běželo se mi opravdu výborně, místy píchalo v koleni, do pravotočivých zatáček jsem musela opatrně našlapovat, ale paráááda. Pulčák jsem měla za 2:08 (můj osobák...ad 1) doprčic, snad jsem to nepřehnala s rychlostí ad 2) doprčic, ještě jedno kolo)...tak jdeme na to. Na obrátce, kde jsem přišla o půlmaratonce, na mě mávala Blanka, kousek se mnou běžela a já přemýšlela, kde všichni jsou, vždyť dál už skoro nikdo neběží... Moc jsem nepřemýšela nad tím, jak je to ještě daleko. Jen jsem běžela.

A takhle to šlo do 26 km (má doposud nejdelší trať, co jsem v životě uběhla, měla 27 km, dál už...těžko říct co dál...). Běžela jsem sama, občas se za někoho zavěsila. Potkala jsem poláka Bogdana, který si chtěl povídat, zjevně se mu běželo blbě a já najednou zjistila, že musím na chvíli zastavit a odpočinout si. Vytáhla jsem z bohatě zásobených kapes trochu hroznového cukru, pár hrozinek a brusinek a posilnila se. Když jsem se chtěla rozběhnout, měla jsem pekelně ztuhlé nohy. Tak jsem začala střídat běžecké/chodecké pasáže. Takhle to šlo až do 33 km, přičemž na 30 km – tam, kde jsem v prvním kole předbíhala vodiče na 4:30, najednou vodič se svou skupinkou profrčel kolem mě. To jsem si nechtěla nechat líbit, zavěsila se za ně, chvíli si zkoušela povídat nebo se jen držet, ale po 2 km zase koleno. Zastavila jsem a už jen koukala, jak se mi vzdalují. To mi nebylo moc dobře. Kolem probíhala spousta běžců, které jsem míjela v prvním kole. Vzpomínala jsem na Dana Orálka na Spartatlonu jak mu bylo blbě (a já si tu běžím jenom nějaký maraton). V pátek/sobotu také běželi maraton 4 přátelé a skóre na finishery bylo 2:2. Čekala jsem, že mi bude špatně, že mi to koleno odejde, před závodem jsem čekala opravdu vše možné/nemožné a já jsem “jenom” unavená, bolí mě nohy a to koleno přece zvládnu. Tak jsem zase začala střídat indiánský běh. Před 33 km jsem zavolala svým přátelům v cíli, jak se mají - prý právě obědvají (paráááda), jak se jim běželo, prohodili jsme pár slov. Odběhla jsem si v parku na toaletu (na trati tak nějak moc buněk nebylo a evidentně jsem nebyla jediná), změnila jsem hudbu a zase se rozběhla. 

Do běhu už jsem vložila jenom několik kraťoučkých procházek, zastávek na občerstvovacích stanicích, a na 39 km si uvědomila, že já to snad opravdu doběhnu. Věděla/doufala jsem, že to doběhnu/dojdu, ale najednou mi začalo docházet, že to asi teda jako opravdu doběhnu a místy jsem se začala lehce dojímat (ženská). Poslední km před cílem speaker vyslovil mé jméno, “pozůstalí” kolem trati tleskali, ale to nejlepší teprve přišlo. Půl km před cílem na mě čekala část naší VRC skupinky, tleskali, mávali a rozběhli se do cíle se mnou. Běželi v riflích a s batůžky vedle mě, tleskali, povzbuzovali a gratulovali mi a vůbec...a to už mi ta slza opravdu ukápla. Nejen za to, že jsem to zvládla a doběhla pro mě v naprosto výborném reálném čase 4:32:38, ale za to, že mám kolem sebe úžasné přátelé a kamarády, se kterými se můžu poděli o své nejen běžecké radosti, ale i pády. Celou dobu na mě čekali, ač mohli jet domů. 

V cíli jsem dostala medaili, objímali jsme se, dali si výborné nealkopivko, banán, povídali si, jaké to bylo, jak se měli ve městě, fotili se... a já už se jen smála. Byla jsem unavená, ale čekala jsem to mnohem mnohem horší. Jenom jedna krize - paráda :-). Věrka si chtěla zaběhnout lepší čas, ale běh jí moc nevyšel, tak byla trochu smutná. Většina desítkářů si naopak zaběhla své rekordy a jsem na ně moc pyšná. Marcel na maratonu...on ho zaběhl za 3:24:43...a prý kdyby mu nedošlo pití, co si celou dobu nesl a nemusel zastavovat na občerstvovacích stanicích, tak je ještě mnohem rychlejší. Víte co, já tomu věřím. Tenhle kluk je jako vítr :-)! 

Vyjít/sejít a ještě jednou zpět schody do úschovny pro věci bylo peklo/velká legrace :-). V úschovně se trousila stejně “vyřízená” partička finisherů. Jenže jim většinou bylo i o 20 let víc. Úžasné. Převlékla jsem se, vrátili jsme čipy, dopila jsem nachystanou colu po doběhu, vyhodila jeden načatý gel, zbylé gely a podpůrné nepoužité věci vrátila do batohu a vyrazili jsme domů. Celé odpoledne jsem se už jenom smála. Po cestě jsme se ještě zastavili na nezdravé - avšak dobré jídlo v mekáči (taštička, cola) a během chvíle byli nadšení, spokojení i unavení doma.

Týden po maratonu
Doma jsem si dala teplou vaničku - pomohla mi uvolnit svaly, napsala všem, co mi drželi palce, že jsem to parádně zvládla, jsem v pořádku doma a jen co se vzpamatuju, že jim vše napíšu. Šla jsem spát s očekáváním, kdy přijde ta avizovaná hrozná únava. Nejhorší prý bude úterý.V pondělí ráno jsem nemohla došlápnout na pravý kotník, jako bych si přivodila výron. Paráda, to mě můj florbalový trenér nepochválí... hned jsem jej namazala a vytáhla ortézku. Jinak vše v pořádku. Dopoledne jsem pracovala v kanceláři, celé odpoledne stála na nohách a školila. Kotník se buď umoudřil, nebo rozchodil. Chůze po schodech peklo, ale nohy dobrý. Večer jsem ještě pracovala, v úterý vstávala ve 3 ráno a následně jela školit na druhý konec republiky, odškolila a večer ještě zpět. V 10 jsem těsně před zavíračkou žebrala na hlavním nádraží, ať ještě prodají pár cibulových kroužků a dva burgry a následně se vyřízená sesypala do postele. Preventivně celý den s ortézkou, kotník už v pohodě, schody už lepší...co to teda bylo? Ve středu již vše úplně v pohodě, večer florbalový trénink - první pohyb...lehce unavená, ale překvapivě pohoda :-). Ve čtvrtek první běh - 10 km...musím konstatovat, že má únava čekala do čtvrtka. Nohy mě bolely už od začátku. Na 9 km mě zase zazlobilo koleno a musela jsem zastavit. Zatuhlým svalům pomohla až vanička. V pátek trénink a o víkendu zápasy. No držte palce!

Závěrem

Že bych někdy měla uběhnout maraton mi přišlo jako nereálný cíl, který mě v podstatě nelákal. Ale náhoda mi podstrčila parádní běžecké léto. Teď už vím, že když zdraví dovolí, nebyl to můj poslední maraton. Byl to pro mě obrovský, až bych řekla životní zážitek. Ale to především díky všem přátelům z KLHK, VRCu, Dailymile.com i Facebooku. Přála bych vám zažít to, co jsem zažívala já po doběhu. Tolik pochvaly, supportu, obdivu (nevím, jestli jsem si jej zasloužila) umocnilo celý můj zážitek do neuvěřitelné roviny. Prý jsem teď maratonkyně. S  pokorou říkám, že jsem stále běžec amatér. Stále jsem na začátku a mám se co učit. Nejspíš mi vše extrémně vyšlo a už nikdy to nebude jako teď, poprvé - možná ano - kéž by! Ale už se těším na další výběhy a snad i maratony. Drážďany jsem si moc užila a velké, velké díky všem, kdo mě provázeli slovem i myšlenkama! Hledáte místo na svůj první maraton? Jeďte do Drážďan!