Jednou to po sobě zkontroluj i a doplním fotky...
O Horské výzvě jsem se dozvěděla už loni, kamarád se mě ptal, jestli s ním nechci běžet. Loni to bylo ještě moc... V srpnu jsem potkala "neznámého" člověka, běžce, který se mě zeptal, jestli bych s ním za rok nechtěla běžet. Řekla jsem jasně - rok je vlastně dlouhá doba a my se viděli poprvé. Nicméně tento běžec a následně kamarád zůstal v mém životě nadále a Horská výzva o délce 68 km se stávala reálnější a reálnější... jen mé letošní tréninkové plány měly značné trhliny... prostě tak nějak nebyl čas, kilometry nabíhám až od dubna, spíše června... a události se nakonec sešly tak, že přítel nemohl. Zároveň se pro HV nadchnul můj muž, ale nechtěl startovat v noci, tak jsme běželi pouze half a vlastně jsem byla ráda... Bylo to výživný i tak... :-)
Startujeme ráno od sjezdovky ve Svatém Petru, předtím jsme si vyzvedli čísla, čipy a docela jsem ráda, že po mě nikdo nechtěl čelovku v propozicích psanou jako povinná výbava neb bych se asi trochu vztekla hned na startu :-).
Ve Špindlu jsem podruhé v životě, poprvé jsem tady byla náhodou minulý týden. Co mě čeká tedy vůbec netuším.. Startovní pole je různorodé, od evidentních chodců, přes závodníky, účastníky mávající kolem sebe hůlkami ... přes moderátora neustále vyzývajícího účastníky, kteří tady nejsou, ať se dostaví na start. Startujeme.
Krátký seběh dolů do Špindlu na náměstí a první prudký stoupák po žluté do straně na červenou směr Svatý Petr, kde nás čeká překvapení v podobě Babických fanoušků úžasně povzbuzujících (moc potěšilo) ... drobně pobíháme a následují prudké lesní kamenné schody na Kozí hřbety... Na úvod slušný masakr...běžet nejde... Ale ta panoramata :-). Ještě jsem nezmínila jeden podstatný fakt, přestože jsme v horách, je přes 30°C...šílený vedro... Nahoře se rozbíháme po příjemné rovince stále po červené až na Luční a já poprvé vidím Sněžku. U Luční odbočujeme zase do kopečka (první gel a děkuji ze běžím/jdu jen half) na Výrovku... ooo běžíme z kopce, paráda, i když ztrácíme drahocenně nastoupané metry... Můj muž šoupá tlapičkama na můj vkus příliš pomalu, opatrně se ptám, jestli bychom mohli trochu zrychlit, ale to se mi stává osudným... do Pece běžíme asi 4:30 což je soda i na mě. Dlouhý táhlý asfaltový kopec, mam uvařené nohy... Vidím děti na ponících což mi můj muž zbytek týdne předhazuje jako halušky :-). Fakt tam byly! Občerstvovačka.
Beru si vodu, ráchám banán v soli, doplňuji hydrapak (dopříště vymyslet jak odstranit co nejrychleji vzduchovou bublinu!). Do tlamičky Carbonex (pro mě jediná dobrá věc od Nutrendu) a běžíme dál. Cesta vede po silnici do Velké Úpy i když mapa říká, že máme běžet po modré na druhé straně řeky... nevím, fáborky vedly sem a ostatní běží také po silnici. Stále na slunci, i když je to z kopce, dojmy nic moc. Za Úpou konečně odbočujeme na žlutou kamsi do lesa. Jdeme, chvíli běžíme na chvíli se ztrácíme kvůli nedobře označené odbočce a předchází nás asi 10 dvojic. No nic. Porad se škrábeme do kopce. Na trati potkáváme první mix, ale pánovi je blbě, nabízím sůl, gely... Nic nechce, spíše vypadá ze chce umřít... Další dvojice pánů si ode mne bere sůl, prý křeče, tak snad jim pomůže. Dostáváme se na pěšinku, kde se dá zase trochu běžet, tak to zkoušíme. A malý seběh ze straně k potůčku, kde se společně s dalšími "rácháme jako malé deti". Jdeme po silnici do kopce a předchází nás mix klapající hůlkami a nadšeně vysvětlující jak s nimi je to procházka růžovým sadem. No nevím... V lese o kus dál na mě jde nějaká krize, kolem 22 km, blbě se mi dýchá, muž mě bere za ruku a já opravdu nechci, chci se soustředit na cestu. Dostáváme se k prvním chalupám, asi Malé Tippeltovy boudy, vyletníci na nás koukají jako na zjevení, motorový vláček vozí masňáky po okolí...
A hele, druhá občerstvovačka - 24 km symbolický název Hotel Oddech. Beru si ionťák, další vodu do vaku a meloun. Polévám hlavu a jeste jeden meloun. To je dobrota... Hned je mi líp... Vybíháme, cesta z kopce, odbočka z červené na zelenou - další nepřehledně značený úsek, naštěstí nás tam bloudí víc, včetně jednoho mixu, společně koukáme do mapy a vybíháme - z kopce, do kopce, pěkná cestička po hřebenu, z kopce a zase silnice, napojujeme se na žlutou a chůze do kopce. Naštěstí jen chvíli, trochu pobíháme, pak cesta loukou do kopce... jde to velmi pomalu, a... předbíhá nás paní z mixu... Hustý, ale je sama. Nahoře na kopci kouká do mapy, postupně nás dojde její sparing. Jdeme dál společně, pánovi není moc dobře a kopec evidentně nekončí...vracíme se na červenou a Liščí hřeben. Povídáme si, běhají celý seriál, navíc paní závodí v bězích do vrchu... Desítku za 43, pulčák za 1:30...no nic, jen co se objeví rovina, my běžíme dál, ztrácíme je za sebou. Cestička z kopce, nožičky už pěkně bolí... Na Rozcestí po zelené a další studánka, kterou na sebe obracím. Předbíháme následuje modrou, kamenitá cesta, ale rovinatá... můj drahý už je také unaven, lehce zakopává, tak raději jdeme. Mix nás předbíhá. Jen co to jde, pomalu ťapkáme.
Do cíle zbývá pár kilometrů, začínáme sestupovat. Vidím před sebou běžce, hecuji svého muže, ale jeho půd sebezáchovy je silný :-). Tři kilometry před cílem je milé překvapení v podobě další Babické fans motivace, cedulka "už to tam pošli". Já běžím jedna radost, má polovička začíná praktikovat povzbuzení ve stylu Rockyho a Kokosů na sněhu... raději se neptejte :-). Předbíháme jdoucí longaře, halfaře... cesta porad z kopce úbočím Stohu a marně vyhlížíme sjezdovku a Birell a padla. Už... ještě se nerozsekat na sjezdovce a za "naprostého ticha", jen za pohledu par přihlížejících doběhnuvších vbíháme do cíle. Kontrolují mapu, berou si čip a nic... Žádná medaile, nejspíš ani žádná fotka... aspoň si jdu pro Birell, muž odchází někam pryč.
Ležím ve stínu, odpočívám, tleskám doběhnuvším, vzpamatovávám se, jdu se opláchnout, najíst a domů do sprchy. Byl to těžký závod, asi nejtěžší co jsem bezela/šla. Hodně nastoupáno /naklesáno na krátkých úsecích a šílené vedro. Ale moc krásný :-). Díky Babickým fans a všem co nám fandili :-)!!!
Btw. Skončili jsme 9 z 52 mixů co dokončili a 22 ze všech 117 účastníků halfu. A to ajsvér, že jsme nezávodili, jen šli na rychlejší výlet. Potěšilo :-).
Pro priste:
Ubytování ve Špindlu není jen pro masňáky, je tu obrovská konkurence a dá se v pohodě bydlet za 200 Kč s výhledem na sjezdovky a 300 Kč i se snídaní.
Na večeři zajděte do Abacante - vynikající mexická kuchyně lehce dražší.
Jedno z mála dobrých kafe mají u Bognera, obsluha sux.
Jediné potraviny ve Špindlu jsou Eden, da se tam i parkovat, když chcete do centra autem.
Ve vile Start mají dobré domácí limonády za dobré ceny.
Všude kde jsme byli nebyl problém s kohoutkovou vodou.
Téměř všude mají wifi.
Bílý most je překrásný unikát, děti jistě potěší místní atrakce v podobě živého Krakonoše, rodiče přemýšlí jaký v tom obleku musí být vedro a jestli to pere...
Minigolf za 50 Kč směrem k lanovce na Medvědín je dobrý program na odpočinkový den.
Místní sportovní obchody nestojí za návštěvu.
Masňáci se vyskytují do 3 km od Špindlu nebo tam, kde se dá dojet autem, jinak je klid.
Pumpičkáři lezou na cesty, kde nemají co dělat.
Vrbatka má must have zelňačku.
Špindlerovka sux obsluha.
Luční je nebe - štrůdl, boruvkový koláč, všichni milí.
Sněžku stačilo vidět 1x, ty procesí jsou peklo a z chování některých turistů může česko - polské přátelství dostávat drobné trhliny.
Vsechno kolem je do kopce :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat